28.-30.8. Cesta domů.

Do Salt Lake City jsme dorazili v pátek v podvečer, a že jsme opět po delší době ve velkém městě jsme poznali, když jsme se asi hodinu posunovali krokem po dálnici. Cestu nám zpestřoval Pes Baskervilský z audio nahrávky, jenom nás trochu roztrpčilo, že nás nahrávka nechala v nejnapínavejším místě a dál nepokračovala.
 Útočiště na poslední noc jsme měli zamluvenou v typickém americkém motelu, kde se do pokojů vstupuje přímo z parkoviště. Pokoj je akorát dost velký, aby se tam vešly dvě dvoupostele a dalo se kolem nich projít. Když tam nataháme všechny naše krámy je tam docela těsno. Ale fakticky nic víc nepotřebujeme, ostatně tu budeme necelých dvanáct hodin.
   Ještě naposledy vyrazíme na nákup - potřebujeme večeři, jídlo na cestu a k tomu se do košíku návrší i další věci, které tak docela nepotřebujeme, ale budou nám tuto cestu ještě nějaký čas připomínat. Například chocolate chips či jello. Večer třídíme a pěchjeme věci do zavazadel a pucujeme auto, abychom ho nazítří mohli s čistým svědomím vrátit do půjčovny.
   Budníček je ve tři čtvrtě na šest, mátožně se oblékáme a ládujeme zavazadla do auta. V šest ještě stihneme snídani a pelášíme na letiště - 15 minut po prázdné šestproudé dálnici. Předávání auta v půjčovně, ze kterého jsem měl poněkud strach proběhlo asi během 30-ti sekund. Chlapík kouknul, zda je plná nádrž a velmi zhruba prohlédnul, zda není auto poškozené. Ale žádné detailní ohledávání škrábanců.
   No a potom už následoval tradiční letištní kolotoč. Dulka se dočkala toho, že její žába jela skrz rentgen a tlapy jí na všechny čtyři strany trčely ven z boxu, na což se celou dobu těšila. V letadle z Salt Lake City do Dallasu jsme měli drobné zpestření, když těsně před startem, právě ve chvíli kdy skončila bezpečnostní instruktáž, vyskočily nad Bětkou a Kryštofem kyslíkové masky.  Následně je proto letušky přesunuly do oddělení bussiness class, kde na rozdíl od nás dostali snídani a měli dvakrát tolik místa na nohy. 
V Dallasu jsme byli chvíli napnutí, protože letadlo do Londýna bylo přebukované a nějaký čas nám nebyli schopni vydat palubní vstupenky pro mě a Kryštofa. Ale nakonec vydali a po velmi krátké noci jsme v neděli časně ráno dorazili do Londýna, kde je mokro 16°C. Nevyspale se potácíme po letišti a čekáme na přípoj do Prahy. Tak to vypadá, že se naše velká cesta definitivně uzavírá.

Před startem v SLC náhle Bětce a Kryštofovi vyskočily kyslíkové masky. Následně byli přemístněni do bussiness class oddělení, kde se o ně vzorně starali (zatímco my ostatní haldověli v economy)

Porcování donuts na letišti v Dallasu. Cokoli ostřejšího by nám zabavili.

žába se chystá do rentgenu

27. 8. čtvrtek Canyonlands

Poslední večer našeho putování kempujeme na krásné vistě vysoko nad Green River v Canyonlands national park. Vlastně je to večer předposlední, jenže ten zítřejší budeme trávit balením našich zavazadel v hotýlku nedaleko letiště v SLC, a budeme asi trochu vystresovaní před nadcházející cestou domů. Dnes však máme idilický večer v jednom z našich oblíbených koutů Spojenych Států. Poušť už stačila po západu slunce vychladnout na příjemnou teplotu a na obloze svítí měsíc v úplňku, tak jako na začátku cesty nad Antelope Island. Jsme už cestováním trochu utahaní, každý z těch dnů mezi dvěma úplňky byl naplněn k prasknutí a svým způsobem se všichni těšíme domů, ale zároveň už v tuto chvíli se mi odsud nechce odjíždět. Nevím zda, kdy a s kým se do těchto krajů zase podívam. Už před lety jsme v těchto krajích zanechali kus našich srdcí a teď jsme si to opravdu akutně připomněli. Bude se mi stýskat.



   Noc na dnešek jsme strávili u řeky Colorado nedaleko městečka Moab, které je jakousi vstupní branou do národních parků Arches a Canyonlands. Zdá se že déšť, kterým jsme včera večer projížděli při cestě přez Skalisté hory zasáhl i zdejší pouštní oblast. Řeka byla zbarvená do až neuvěřitelně rudě-oranžové barvy od hlíny a jílu, který do ní déšť splachnul. V několika místech teklo červené bláto přímo přes silnici.


Dopoledne jsme nejdřív vyrazili do Arches pokochat se jejich pískovcovými mosty, skalními věžemi a úchvatnými kamennými pouštěmi, kam až oko dohlédne. Arches jsou hodně turistické a Kryštof trochu brblal, že je tam moc lidí. Ale pak se s tím smířil a užili jsme si lezení po skalkách a pobíhání naboso mezi nimi.

  Odpoledne jsme se přesunuli do Canyonlands. Ty jsou oproti Arches veliké e lidé se tu víc rozptýlí, takže si tu spíš užíváme poušť jako takovou, než konkrétní úchvatné skalní útvary. Skoro bych řekl, že Canyonlans jsou úchvatné celé. My jsme přijeli od severu do oblasti nazvané Island in the Sky, což je klín pouště sevřený mezi kaňony Green river na západě a Colorado river na východě. Poměrně brzy odpoledne si našli místo v malém kempu uvnitř parku u výhledu na kaňon Green river. To bylo taktické, protože později odpoledne se všechna kempovací místa poměrně rychle zaplnila

24. - 26. srpna: opět v Boulderu

Na návštěvu u Barneyho Ellisona a jeho ženy Sally jsem se na jednu stranu těšil a na druhou stranu z ní měl i trochu obavy.  Barney je profesor chemie na Colorado University v Boulderu a známe se pomalu čtvrt století, od doby kdy jsem tam přijel studovat. Jednu dobu jsem uvažoval, že bych si ho vybral coby školitele jenže z toho tenkrát sešlo. Barney je jeden z největších extrovertů, které znám. Nicméně je přece jen o generaci starší a tak jsem se maličko obával, jak snese invazi naší špinavé pětičlenné rodiny.  Nakonec to dopadlo skvěle, hlavně díky jeho vstřícnosti a otevřenosti. Očekávali nás s večeří a vůbec jim nevdilo, když jsme před jejich domem vyvalili z auta hromadu našich věcí a začali to tam třídit. Barney a Sally vlastně nebydlí přímo v Boulderu, ale kousek na východ v Superior, na kopečku s výhledem na Boulder a hory v pozadí. Barney a Sally zde velmi prozíravě před lety pořídili dům s obrovským pozemkem ještě v době, kdy to bylo schůdené. Dnes je v Coloradu obecně a v Boulderu a okolí zvlášť opravdu hodně draho. Z Boulderu se stává velmi populární a tak trochu snobské místo.

   Následující ráno mě Barney vzal na univerzitu (svým letitým otevřeným jeepem), kde jsem měl dopoledne domluvenou schůzku s Carlem Linebergerem a odpoledne  si pak na mě udělal čas on aby mi ukázal svou laboratoř a mohli si popovídat o atmosferické chemii, pyrolýze organických molekul v jeho mini reaktorech a mojí overtonové fotochemii. Carl Lineberger byl jako obvykle v jednom kole a pro jiné povinnosti mě musel nejdřív poslat za svými studenty a postdoky, aby mi ukázali laboratoře.  To je stejně vždycky nejlepší, studenti jsou zpravidla nervózní, když jim jejich školitelé příliš lezou do laboratoří.  Mluvil jsem s Allanem Maple de Oliveira (phd student) a potom s Julií Lehman (postdoc). Julia byla na phd u Marshy Lester, takže jsme se bavili i o jejích experimentech. Její současný zájem je chemie negativních iontů ve spodní atmosféře, např. jejich role při tvorbě kondenzačních center aerosolů.  Allan mi ukázal laboratoře a diskutovali jsme nový zdroj negativních iontů a jejich klastrů v crossed - beam uspořádání.  Nakonec i Carl si na mě udělal chvíli času a mile jsme si popovídali, bylo to milé.  Na oběd jsem se stavil v UMC a odpoledne strávil s Barneym a jeho studenty.

   Bětka s dětmi zůstali dopoledne v Superior u Ellisonů a stavěli na kola náš putující cirkus. Bětka vyprala hromady našeho oblečení, takže jsme nadále mohli vystupovat jako slušní lidé, a přerovnala naše všechna zavazadla.  Později jsme si dali sraz na univerzitě a společně pak vyrazili na návštěvu Dona a Annity Schumanových. Ti se nám ozvali doslova na poslední chvíli, jejich email s pozváním jsem si přečetl, když jsme přijeli z Mt. Holly Cross předchozí včer. Měli jsme velkou radost, že se přece jen uvidíme, protože to bývali blízcí kamarádi a mrzelo by nás, kdybychom se s nimi při naší návštěvě Colorada docela minuli.  Podobně jako s Johnem a Frebou to bylo velmi milé setkání, kdy nám připadalo, jako by ty roky, kdy jsme se neviděli, ani nebyly. Naše rozhovory navázaly tam kde jsme je tehdy přerušily.  Až na to, že jak naše děti tak i jejich dcera Helena hodně povyrostli. Don nám samozřejmě ukázal svou sbírku českých motocyklů, kterých má plnou kůlnu na zahradě. V garáži se usídlila dodávka škoda 1203 na které postupně pracuje (ale v této chvíli vypadá spíš jako vrak). Nechal si ji dovézt z ČR.  Anita jako vždy to s nekonečným pochopením statečně snáší.

   Na úterý jsme s Bětkou přemluvili děti ještě najeden posledí výlet do hor. Tentokrát do Indian Peaks, na západ od Boulderu.  Je to oblast, kam jsme jezdívali opravdu často. Z Boulderu se tam dá dojet za necelou hodinu, takže ideální i na jednodenní výlety.

 











Středa, náš poslední den v Boulderu, začala dlouhou a velmi příjemnou snídaní na verandě u Ellisonů, než jsme se s nimi rozloučili a vyrazili definitivně na další etapu naší cesty. V Boulderu jsme ještě navštívili galerii Leening Tree, která vystavuje sbírku "Western Art" tedy umění vztahující se k historii i současnosti západních USA. Líbilo se nám to. Poslední zastávka před definitivním odjezdem z města byla v National Center for Atmosferic Research (NCAR) na Table Mesa nad městem. Tam jsem sice neměl schůzku s žádným kolegou, ale mají tam ve vestibulu docela rozsáhlou popularizační výstavu o dějích v atmosféře, včetně různých názorných demonstrací, kde ukazují např. jak vznikají mraky nebo tornáda. 

21.-23. srpna: Holly Cross Wilderness

Horská výprava začala poněkud nehorsky a to návštěvou foto salónu v Central City. Chtěli jsme si totiž pořídit do sbírky další rodinnou fotografii ve stylu divokého západu. Jednu totiž již máme z doby před 17 lety, pořídili jsme ji krátce před tím, než jsme odjížděli z Boulderu na podzim 1998. Tentokrát to bylo docela náročné, protože jsme patřičný podnik nemohli dlouho najít - v Idaho Springs ho zrušili, tak jsme hledali náhradu a jeli nakonec do Central City (což naštěstí z Idaho City není zas až tak daleko), tam sice foto salón byl, ale hrozně dlouho jsme čekali, takže když odcházeli lidi, kteří se fotografovali před námi, byla již zavírací hodina. Nicméně majitelka studia se nad námi slitovala a ještě nás vzala. Nakonec se fotogrfovali pouze Madlenka, Dulka a Kryštof, protože jinak by to bylo neúnosně drahé (cena byla $30 zaosobu a my si stanovili na tuto akci interní limit $100). Ale nakonec to stálo za to, holky se oblékly do šatů a Kryštof dostal oblek, buřinku a pušku. Fotografie se moc povedla a dostali jsme tři vytištěné exempláře (bohužel žádné digitální soubory, to bychom si museli jeste hodně připlatit.

  Po této akci jsme pokračovali směr Mt. Holly Cross. Projeli jsme po I70 skrz Vail a pak odbočili na jih k městečku Minturn. Posledních 11 mil k trailhead vedlo po prašné cestě, která byla před 17 lety hodně hrbolatá a od té doby se vůbec nezlepšila. Asi po deseti mílích intenzivního natřásání jsme již za housnoucího soumraku našli u cesty vhodné místo na utáboření a tam zůstali na noc. Bylo to dobré rozhodnutí, na parkovišti na konci prašné silnice bylo (jak se nazítří ukázalo) docela plno. Udělali jsme si malý ohýnek a měli příjemný večer. Ráno jsme nabalili vše potřebné na tři dny v divočině včetně Kryštofovy rýžovcí pánve a vyrazili po Half-moon trail tábořit do údolí pod Mt. Holly Cross. Cesta vede přes poměrně vysoké sedlo (asi 3500m), tak jsem se domníval, že tam moc lidí nebude. Ostatně jak jsem si to pamatoval, minule jsme tam byli se Špinkovými sami. U trailhead jsme nastudovali, že v údolí za sedlem je 10 vyhrazených kempovacích míst. Myslel jsem, že v pátek dopoledne jich bude většina volných. K mému překvapení prvních šest bylo obsazených a do večera se zaplnila všechna. O víkendu pak lidí ještě přibylo a stany byly postavené všude v okolí oficiálních míst. Odpoledne jsme odpočívali a prozkoumávali blízké okolí tábora. Asi nás i tady tak trochu zmáhala nadmořská výška, tábořiště bylo skoro 3300m vysoko.
    Na sobotu jsem plánoval výstup na vrchol Mt. Holly Cross, jenže postupně všichni ostatní prohlásili, že se jim do toho nechce. Nechtěl jsem nikoho nutit, zejména po náročné výpravě na Longs Peak, kterou jsme před pár dny absolvovali. Tak jsem nakonec šel sám. Vyrazil jsem až po společné snídani asi v půl osmé ráno a na vršku byl za hodinu a půl. Samotného mě překvapilo, jak rychle to šlo. Až mě pak trošku mrzelo, že jsem ostatní víc nepřemlouval, myslím, že by se jim to líbilo. V jedenáct jsem už byl zase v táboře a našel zbytek výpravy u nedalekého plesa jak kreslí, malují, pletou a odpočívají.  Odpoledne jsme s Kryštofem také zkoušeli rýžovat zlato, ale moc úspěšní jsme nebyli. Kryštof našel jedinou malinkou žlutavou šupinku, která možná je zlato.
   V neděli ráno jsme dojedli zbytky zásob a tak bylo načase vyrazit zpět do civilizace. Nejdřív pěšky přez Halfmoon Pass a potom již na čtyřech kolech. Pěší část si užíváme, je krásné počasí a výška nás již tolik netrápí. Vždycky mě překvapuje jak krátkou dobu tělo potřebuje, aby se výšce přizpůsobilo. Cestou pozorujeme kolibříky, kteří se na nás párkrát přiletěli podívat opravdu zblízka. Cestou z hor po I70 se ještě stavujeme v hornickém městě Idaho Springs. Je zde starý zlatý důl Argo, kde je možné si vyzkoušet rýžování ve skutečném zlatonosném písku. Opravdu jsme tam zlato vyrýžovali, v každé pánvi se na dně našlo pár šupinek. Určitě toho nebylo tolik, aby se vyplatilo to zlato těžit, ale bylo zábavné ho tam spolehlivě najít vždy v nejnižším bodě pánve, když člověk předtím vyházel všechen lehký písek navrchu. K tomu jsme se naučili pár užitečných triků, které ještě určitě při rýžívání použijeme.   Pozdě odpoledne prejíždíme opět do Boulderu a po pár výměněných SMS zastavujeme u domu Barneyho Ellison a, který nám na příštích par dní poskytl přístřeší.