13. srpna. White Canyon, Mesa Verde

Naše divoké tábořiště kousek od Lake Powel uprostřed červené utažské pouště je jen pár mil od vstupu do White Canyon, našeho oblíbeného místa v těchto končinách. Před lety jsme tu s Bětkou proplouvali úzký zaplavený úsek kaňonu nazvaný The Black Hole s nafukovacím drakem Frederikem a vybáli se trochu když se nad námi začala stahovat bouřková mračna. Dnes nemáme ambice proplavat tímto zatopeným úsekem, ale chceme se alesopň podívat dolů do kaňonu a sejít co nejblíž k Black Hole. Ústí do kaňonu nacházíme snadno pomocí naší skvělé knihy o zdejší oblasti. Ostatně se tu toho za minulých 20 let moc nezměnilo.

 První překvapení nás však čeká hned na začátku sestupu – a to v podobě výstražné cedule, která hlásla, že průchod kaňodu skrz Black Hole není v současnosti možný, protože se dno v důsledku bleskových záplav změnilo natolik, že tam není bezpečný průchod. To nás naštěstí moc netrápilo, protože jsme stejně chtěli dojít jenom na začátek zatopeného úseku a nikoli srkz něj. Druhé překvapení nás pak čekalo, když jsme sestoupili na dno kaňonu. Ten je normálně s vyjímkou zatopeného úseku suchý. Tentokrát zde protékal potok těmně čevené vody a jeho břehy byly pokryté vrstvou kluzkého bahna. Další postup se tedy sestával z neustálého brodění a procházení bahnem. Neodradilo nás to, naopak, zejména děti přijaly tuto novou skutečnost s neskrývaným nadšením. Z procházky se rázem stalo objevitelské dobrodružství a průzkumná výprava. Samotné nás zajímalo, jak daleko se nám podaří dostat po proudu, než nás nějaká nepřekonatelná překážka definitivně zastaví. V jednu chvíli dokonce Kryštof musel vyčistit průlez mezi kameny od zaseknutých klád a klacků abychom se mohli podívat ještě o kousek dál. Dostali jsme se celkem daleko, podle našich odhadů celkem blízko k permanentně zatopenému úseku. Vůbec nevadilo, že jsme se pak vraceli stejnou cestou, pohledy opačným směrem byly zase úplně jiné, než když jsme šli dolů.

Další cesta směřovala téměř přímo na východ a zanedlouho jsme přejeli hranici Utahu a ocitli se v Coloradu. Měl jsem dost zvláštní pocit, že se tak trochu vracíme domů, až mě to skoro dojalo. Je zajímavé jak se za hranicí změnila rychle krajina z utažské pouště na dakeko zelenější farmářskou krajinu jižního Colorada. Jeli jsme nonstop k národnímu parku Mesa Verde, který jsme ještě odpoledne chtěli prohlédnout před dlouhým přejezdem do Fort Collins na severu Colorada.

Park Mesa Verde je proslavený ruinami indiánské kultury Anasazi, která zde žila asi 800 let a odešli odsud ve 13. století. Zbyly po nich krásně zachovalá puebla. Nejslavnější jsou na útesech pod skalními převisy. Do těchto skalních obydlí se může pouze s průvodcem, akorát se nám podařilo získat lístky do Balcony House na poslední prohlídku v pět odpoledne. Stálo to za to, průvodce byl výborný chlapík a mohli jsme si zblízka prohlédnout opravdu úžasně zachovalá indiánská obydlí ze 13. století.

Po skončení prohlídky Balcony house jsme se ještě jeli podívat na vyhlídku na Cliff Palace, asi nejznámější objekt na Mesa Verde. V zapadajícím slunci vypadalo toto pueblo s mnoha místnostmi uhnízděné pod velikým převisem opravdu krásně.

Park jsme opouštěli s padajícím soumrakem. Na navigaci jsem nastavil náš další cíl – Fort Collins, kde chceme být zítra dopoledne. GPS obratem oznámila, že předpokládaná doba jízdy je asi 10 hodin. Bylo jasné, že nás čeká dlouhá noc. Naše trasa vedla nejdříve jihem Colorada přez Durango, Pagosa Springs a Alamosu do Walsenburgu, kde jsme se připojili na mezistátní dálnici I25 vedoucí z jihu na sever. Po ní jsme pak pokračovali přez Pueblo, Colorado Springs a Denver až do Fort Collins. Jako za starých časů jsme se s Bětkou střídali po dvou hoinách v řízení, pili zteplalou CocaColu abychom neusínali. Matylda nám statečně dělala společnost a navigátora, takže jsme všichni mohli alespoň na chvilku zdřímnout. Ještě před Durangem jsme se stavili na večeři v Subway, a v okolí se nám podařilo nabrat benzín na samoobslužné pumpě. To bylo celkem napínavé protože naše evropské kreditní karty tyto automaty často odmítají. Naštěstí se tentokrát povedlo a nemuseli jsme u pumpy čekat, až ráno přijde obsluha. Když začala obloha na východě blednout, dorazili jsme konečně k Fort Collins a měli toho tak akorát. Na druhý pokus se nám podařilo najít dostatečně opuštěné místo u jakési vodní nádrže na východ od města a tam jsme to zabodli.