Horská výprava začala poněkud nehorsky a to návštěvou foto salónu v Central City. Chtěli jsme si totiž pořídit do sbírky další rodinnou fotografii ve stylu divokého západu. Jednu totiž již máme z doby před 17 lety, pořídili jsme ji krátce před tím, než jsme odjížděli z Boulderu na podzim 1998. Tentokrát to bylo docela náročné, protože jsme patřičný podnik nemohli dlouho najít - v Idaho Springs ho zrušili, tak jsme hledali náhradu a jeli nakonec do Central City (což naštěstí z Idaho City není zas až tak daleko), tam sice foto salón byl, ale hrozně dlouho jsme čekali, takže když odcházeli lidi, kteří se fotografovali před námi, byla již zavírací hodina. Nicméně majitelka studia se nad námi slitovala a ještě nás vzala. Nakonec se fotogrfovali pouze Madlenka, Dulka a Kryštof, protože jinak by to bylo neúnosně drahé (cena byla $30 zaosobu a my si stanovili na tuto akci interní limit $100). Ale nakonec to stálo za to, holky se oblékly do šatů a Kryštof dostal oblek, buřinku a pušku. Fotografie se moc povedla a dostali jsme tři vytištěné exempláře (bohužel žádné digitální soubory, to bychom si museli jeste hodně připlatit.Po této akci jsme pokračovali směr Mt. Holly Cross. Projeli jsme po I70 skrz Vail a pak odbočili na jih k městečku Minturn. Posledních 11 mil k trailhead vedlo po prašné cestě, která byla před 17 lety hodně hrbolatá a od té doby se vůbec nezlepšila. Asi po deseti mílích intenzivního natřásání jsme již za housnoucího soumraku našli u cesty vhodné místo na utáboření a tam zůstali na noc. Bylo to dobré rozhodnutí, na parkovišti na konci prašné silnice bylo (jak se nazítří ukázalo) docela plno. Udělali jsme si malý ohýnek a měli příjemný večer. Ráno jsme nabalili vše potřebné na tři dny v divočině včetně Kryštofovy rýžovcí pánve a vyrazili po Half-moon trail tábořit do údolí pod Mt. Holly Cross. Cesta vede přes poměrně vysoké sedlo (asi 3500m), tak jsem se domníval, že tam moc lidí nebude. Ostatně jak jsem si to pamatoval, minule jsme tam byli se Špinkovými sami. U trailhead jsme nastudovali, že v údolí za sedlem je 10 vyhrazených kempovacích míst. Myslel jsem, že v pátek dopoledne jich bude většina volných. K mému překvapení prvních šest bylo obsazených a do večera se zaplnila všechna. O víkendu pak lidí ještě přibylo a stany byly postavené všude v okolí oficiálních míst. Odpoledne jsme odpočívali a prozkoumávali blízké okolí tábora. Asi nás i tady tak trochu zmáhala nadmořská výška, tábořiště bylo skoro 3300m vysoko.
Na sobotu jsem plánoval výstup na vrchol Mt. Holly Cross, jenže postupně všichni ostatní prohlásili, že se jim do toho nechce. Nechtěl jsem nikoho nutit, zejména po náročné výpravě na Longs Peak, kterou jsme před pár dny absolvovali. Tak jsem nakonec šel sám. Vyrazil jsem až po společné snídani asi v půl osmé ráno a na vršku byl za hodinu a půl. Samotného mě překvapilo, jak rychle to šlo. Až mě pak trošku mrzelo, že jsem ostatní víc nepřemlouval, myslím, že by se jim to líbilo. V jedenáct jsem už byl zase v táboře a našel zbytek výpravy u nedalekého plesa jak kreslí, malují, pletou a odpočívají. Odpoledne jsme s Kryštofem také zkoušeli rýžovat zlato, ale moc úspěšní jsme nebyli. Kryštof našel jedinou malinkou žlutavou šupinku, která možná je zlato.
V neděli ráno jsme dojedli zbytky zásob a tak bylo načase vyrazit zpět do civilizace. Nejdřív pěšky přez Halfmoon Pass a potom již na čtyřech kolech. Pěší část si užíváme, je krásné počasí a výška nás již tolik netrápí. Vždycky mě překvapuje jak krátkou dobu tělo potřebuje, aby se výšce přizpůsobilo. Cestou pozorujeme kolibříky, kteří se na nás párkrát přiletěli podívat opravdu zblízka. Cestou z hor po I70 se ještě stavujeme v hornickém městě Idaho Springs. Je zde starý zlatý důl Argo, kde je možné si vyzkoušet rýžování ve skutečném zlatonosném písku. Opravdu jsme tam zlato vyrýžovali, v každé pánvi se na dně našlo pár šupinek. Určitě toho nebylo tolik, aby se vyplatilo to zlato těžit, ale bylo zábavné ho tam spolehlivě najít vždy v nejnižším bodě pánve, když člověk předtím vyházel všechen lehký písek navrchu. K tomu jsme se naučili pár užitečných triků, které ještě určitě při rýžívání použijeme. Pozdě odpoledne prejíždíme opět do Boulderu a po pár výměněných SMS zastavujeme u domu Barneyho Ellison a, který nám na příštích par dní poskytl přístřeší.
Žádné komentáře:
Okomentovat