Neděle 16. srpna a pondělí 17. srpna – Longs Peak

Neděle 16. srpna a pondělí 17. srpna – Longs Peak

Po odjezdu od Johna a Freby jsme nějaký čas ještě strávili doplňováním zásob – jídla, benzínu a podobně. Jediné s čím jsme neuspěli byla koupě obyčejné pěnové karimatky, jakou jsme ztratili někde při nočním přejezdu od Mesa Verde do Ft. Collins – asi se mrška př nějaké zastávce vykutálela a ve tmě jsme ji přehlédli. K Dulčině velké radosti se nám podařilo v Safeway zakoupit velikou zelenou plyšovou žábu, kterou si vyhlédla již v obchodě u Lake Tahoe a od té doby nemluvila skoro o ničem jiném. Nutno uznat, že ta žába je vskutku famózní.
   Důkladně zásobeni jsme pak vyrazli do Rocky Mountain National Park. Odpoledne jsme prolézali obchody v Estes Park a v podvečer se přesunuli k Longs Peak Ranger Station, odkud jsme plánovali výstup na Longs Peak. Místní camp nás překvapil tím, že je v současné době zcela zdarma, protože nemá tekoucí vodu (naštěstí jsme si vodu nabrali ve Ft. Collins). Byl docela plný, ale k naší radosti jsme místo nakonec našli. Jak v ostatních campech, které jsme zde dosud navštívili totiž i zde jsou přesně vymezená místa, kde lze zaparkovat auto a postavit stan a mimo ně se tábořit nesmí. Uvařili jsme večeři a šli brzy spát, protože nás čekal opravdu perný den.

Vstáváme v půl páté, na nebi svítí hromady hvězd a choulíme se v horském chladu. Zimomřivější účastníci expedice na sebe oblékli snad vše, co sebou mají. Během snídaně se snažíme probudit, ale moc se nám to nedaří. Obloha postupně bledne, takže když vyrážíme na cestu je už celku obstojně viedět i bez baterek. Parkoviště u začátku cesty je již v tuto ranní hodinu plné aut. Zřejmě nejsme zdaleka první kdo dnes vyráží směrem k vrcholu. 

První část cesty vede serpentýnami horským lesem, který postupně řídne jak nabíráme výšku. Za zády nám pomalu vychází slunce a je nádherné horské ráno s modrou oblohou. Celkem bez větších problémů jsme vystopali na horské louky s prvními krásnými výhledy na strmou východní stěnu Longs Peaku zvanou Diamond. Pokračujeme dál na obrovské ploché suťoviště – Boulder field, odkud je již vidět Keyhole - průrva v hřebeni, skrz kterou musíme při výstupu projít.

Cesta přez Boulder field do Keyhole

 Jak se prodíráme skrz toto balvanoviště Keyhole se před námi zvětšuje a zanedlouho již rozeznáváme i kamenný domeček který je postavený jako útočietě před živly v jejím ústí. Už v této fázi cesty potkáváme lidi, kteří se vracejí z vrcholu. Je zvykem tady chodit na výstup hodně brzy, protože již kolem poledne někdy přicházejí bouřky a není radno pak být poblíž vrcholu

Keyhole

 V Keyhole jsme asi v 10 hodin. Tady končí jednoduché šlapání do kopce a začíná tak trochu sápání po skalách. Žádné zvlášť těžké lezení, ale občas je třeba se přidržet rukama a místy je to exponované. První úsek je traverz západní stěnou, pak následuje výstup žlabem na hřeben, další traverz a nakonec trochu exponovaná vrcholová partie.
   Dulka už před Keyhole brblala, že dál nechce, ale ještě jsem ji přemluvil, protože jsem si myslel, že se jí lezení bude líbit. Když jsme však překonali traverz a začali stoupat žlabem, byla z toho Dulka tak nešťastná, že se s ní Bětka rozhodla vrátit a počkat na nás v Keyhole. S Matyldou a Kryštofem jsme pokračovali dál. Vrcholové partie byly opravdu hodně náročné, dost se nám všem špatně dýchalo a museli jsme se často zastavovat. Těsně pod vrcholem třeba každých 15 metrů. Ale nakonec jsme se přece jen doplazili až na vrchol, který tvoří veliké takřka ploché balvanové pole o rozloze fotbalového hřiště. Dosažená výška 4350m je pro Matyldu i Kryštofa jejich výškový rekord.

Matylda na vrcholu Longs Peaku

Kryštof na vrcholu Longs Peaku

poněkud netradiční vrchol zvící fotbalového hřiště

    Bylo akorát poledne. Udělali jsme vrcholové foto, snědli sendviče a bez dalšího otálení vyrazili na cestu dolů. Šlo to pomalu, dávali jsme velký pozor, abychom někde špatně nešlápli. Teprve když jsme se dostali zpět do žlebu se náš postup trochu zrychlil. Ještě na vrcholu jsme měli skoro jasno ale kolem půl druhé se nebe velmi rychle zatáhlo do černa a bylo jasné, že se schyluje k bouřce. Popoháněl jsem Madlu a Kryštofa, chtěl jsem být pokud možno za Keyhole než se spustí déšť. Oba statečně šlapali, i když bylo vidět, že už jsou hodně utahaní. Stihli jsme to jen tak tak. Z Keyhole jsem viděl Bětku s Dulkou, jak sestupují kousek před námi, takže jsem mohl zavolat, že jsme v pořádku.

Traverz pod vrcholem na cestě dolů

  
Cestu přes Boulder field jsme absolvovali v studeném dešti a nárazovém větru. Trochu mě děsila představa, že takhle nevlídno bude celý zbytek cesty, přecejen to bylo k autu ještě docela daleko. Naštěstí bouřkové mraky zmizely stejně rychle jako se předtím objevily. Už na konci balvanoviště vysvitlo najednou slunce. Bětka s Dulkou tam na nás čekaly a byli jsme rádi, že jsme opět všichni pohromadě. Snědli jsme něco už dost rozmačkaných sendvičů a takto posilněni se vydali na poslední etapu cesty. Ta byla ještě hodně dlouhá a náročná, protože jsme byli všichni opravdu utahaní, šli jsme dost pomalu a co chvíli museli zastavovat a odpočívat. Nicméně kousek po kousku jsme se přece jen blížili k cíli. Já jsem si úplný závěr ještě zpestřil tím, že jsem při jednom odpočinku ztratil svou oblíbenou kšiltovku a musel se pro ni kus vracet. V táboře děti padly do stanu, Kryštof usnul úplně natvrdo a když jsme s Bětkou uvařili polévku, vůbec jsme ho nemohli probudit. Nakonec jsme se jakž takž zmátožili, zabalili tábor a vydali se směr Boulder, kde jsme plánovali strávit příští tři dny. Tento večer jsme však Boulderem pouze projeli, protože jediný volný hotel za přijatelnou cenu jsme našli až pořádný kus za Boulerem směrem do Denveru